Karel Kouba - týdeník A2:

V naší vlasti téměř neexistuje scéna volné improvizace. To souvisí s mnoha faktory, počínaje historickou absencí tradice freejazzové improvizace. Čestnou výjimkou je brněnský hudebník Ivan Palacký, který se po rozpuštění kapely Sledě, živé sledě začal věnovat právě tomuto subtilnímu okrajovému žánru, jdoucímu mimo všechny módní vlny a tepajícímu nenápadným, zato velmi pestrým životem. První nahrávka, vydaná u hudebníkova labelu Uceroz, zachycuje zdařilou improvizaci s německou hráčkou na vnitřní klavír. Palacký (více A2 č. 9/2006) tradičně rozeznívá svůj vlastnoručně vyrobený nástroj, amplifikovaný pletací stroj Dopleta 160, který v kombinaci s jinými předměty slouží k vytváření téměř neslyšných tónů, jako generátor šumu nebo třeba jako dechový nástroj. Skvělým analogonem povahy hudby je už obal disku, při jehož vzniku hraje podstatnou roli posluchač a náhoda – po odtrhnutí papírového pruhu uzavírajícího digipack se z patrony skryté v obalu vylije inkoust a skrze lícovou stranu prosákne modrá kaňka. Taková grafická úprava je nejen efektní, ale je také opravdu hezká a z každého CD činí originál (galerie obalů je na internetových stránkách vydavatelství). Oba hudebníci zacházejí se zvuky skromně, ale přitom v rámci svých hudebních rozmluv vytvářejí neustálý, poutavý děj. Ten má místy podobu rozjímavého skládání zvuků a ohleduplného čekání, jinde zhoustne a nabude na intenzitě elektronickým vrněním nebo náhlým zadrhnutím na struně klavíru. Pozoruhodné album.

Guillaume Belhomme - leson du grisli, January 2010:

Lorsque l’on ouvre pour la première fois la boîte qui renferme Pappeltalks, une encre violette est libérée et se répand sur la couverture : première forme inattendue donnée à cette collaboration d’Andrea Neumann (sortie de Phosphor mais pas du ventre de son piano) et Ivan Palacky (machine à coudre amplifiée).

Thomas Millroth - Soundofmusic:

DW (Dan Warburton) - Paris Transatlantic magazine, Autumn 2009:

I don't know if the city authorities in Berlin go around putting up blue plaques British Heritage-style on walls to indicate where famous people once lived and worked in the German capital, but it looks as if Andrea Neumann is lobbying hard for one at Pappelallee 5, since this is the second album this year whose title refers specifically to her home address in Prenzlauer Berg. On Pappelallee 5 itself (Absinth), her neighbours, including trumpeter / partner Axel Dörner, make cameo appearances (well sort of all you hear them from a distance), but on Pappeltalks, originally recorded just over three years ago and mixed and mastered the following year, she's joined by Ivan Palacky, playing.. an amplified Dopleta 160 knitting machine. And very good it sounds too - though I'm not always 100% sure which sounds are being made by Palacky and which are coming from Neumann's customised inside piano - there's much to enjoy in these five spacious, attentive improvisations. I wonder though why they opted for the gimmicky packaging (be warned: you have to rip the disc open, revealing a small string, which, when pulled, bursts a pocket filled with of ink hidden inside the package, creating your very own personalised purple smudge on the otherwise white cover - make sure you aren't holding the damn thing too tightly when you do, as you might end up like I did with ink all over your hands.. damn, I wish I had another one) - maybe it's to deter people from trying to sell off used copies. No danger of that as far as I'm concerned: firstly because my own now looks a real bloody mess, and secondly because the music is too damn good. Check it out (with gloves on).DW

Pavel Klusák - His Voice magazine 5/2009:

Improvizátor Ivan Palacký se v poslední době chopil organizátorské aktivity, i když jen decentně – vlastně především pro zachování kontinua své tvorby, v níž je u nás (jakožto víceméně jediný volný improvizátor, navíc aktivní mezinárodně) drsně sám. Pořádá volný cyklus domácích koncertů (mj. s rakouským cellistou Noidem) a Pappeltalks jsou prvním titulem jeho labelu Uceroz (šifra pro učesán / rozcuchán). Nezbytně nutná je zmínka o pronikavě nápaditém designu, jímž grafická skupina Hubero Kororo dost přesně navázala na improvizační princip. Při otvírání alba musíte odtrhnout pásku, která, jak vzápětí zjistíte, uvnitř obalu protrhne kapsli s tuší, takže na titulní bílou plochu se rozlije kaňka. Obálka každého exempláře tím pádem vypadá jinak, galerii viz na stránkách labelu.

Je relativní, zda v duu Palackého s etablovanou hráčkou na vnitřek klavíru Andreou Neumann lze slyšet „málo“ či „moc“. Je to pochopitelně abstraktní dvojhlas, pět tracků však věru neinklinuje k žádnému redukcionismu a některé sekvence jsou dost akční. Drobné i ostřejší šumy mají akustický i elektronický původ, Neumann hodně manipuluje s mixem, vytváří zpětné vazby a modulované zvuky. Palacký hraje různými technikami na svůj klasický pletací stroj, někdy umí palčivě načasovat jediné brnknutí, jindy nátlakově kumuluje zvuk až k hranici noisu. Namísto atmosféry akustického jam sessionu se rozpoutávají mechanické tiché tlukoty, smyčky, zvuky motorků – úhrnem jakási mikrostrojovna, jejíž drobné aktivity se organicky popínají po volně stavěných plochách od šesti do čtrnácti minut.

It does generate a wonderful range of sounds, buzzing to clattering and much between. Of course, that's of less import than the coordination between the two musicians and these talks are marvelously cohesive, sounding as one. You can, on occasion, pick out the resonance of the strummed piano wire but it weaves perfectly amongst the aural skeins of the Dopleta. Calm in pace but aboil with activity, these talks reveal new thematic connections on each listen. Both players give the sense of being very intent, very concentrated, paying great attention to where the music wants to go--harsh when it needs to be, sedate as well--maintaining a spacious but firm kind of control. The disc is also arranged quite well, the final Pappeltalk a kind of summation, a very rich 15 minutes worth of delicious granules, deep thrums and delicate plucked tones; very Roweian. Excellent work, get it.

Oh and I won't mention anything about the cover on the small chance that someone will be as surprised as I was.